ČP ZLÍN 2013

Proto po ránu spěchám na stěnu a těším se, co mě zase potká za krasavice na stěně… Po ukončení prezence čekáme na startovky, když tu pár minut po jejím skončení vidím vlající Péťu Růžičkovou, Martina Stráníka a Mariána Šeligu a už chápu proč tu organizátoři tak pobíhají – přijeli totiž i bouldristi z pátečního SP v Innsbrucku! Což teda můj obdiv, v pátek závodili a pak ještě cesta domů a ani to je neodradilo od dalších závodů! Také přijeli Slováci, z čehož mám taky radost – Lenka Mičicová je pro mě „velká“ lezkyně a bylo fajn ji poznat!

No a mezi tím se už chystáme do cest. Pro změnu Iva Vejmolová leze první. Naše první kvalda vede levou částí „vlny“ a je poměrně krátká, což není úplně ideální – vypadá dost bouldrově. Cesta vede po akakáckých zelených kostkách, dole to vypadalo poměrně lehce s jedním blbým krokem, pak takový skůček do velkého chytu, poté následuje několik tahů a pak finální supertěžký bouldr pod topem. Iva pomalým a rozvážným tempem stoupá vzhůru a v jejím podání vypadá cesta poměrně lehce. Pod topem (nakonec v klíčovém kroku) krok řeší jinak, než Kala při předlezu a nakonec je to jediný způsob, jak cestu přelézt. Po dalších holkách už nastupuju do cesty a vím, že to nebude žádný zázrak, asi dvě minuty trávím v prvním těžším kroku, protože se prostě nemůžu odhodlat a zvednout se dál… Poté co krok udělám, celkem ženu, protože už nemám moc času. V madle moc nesklepávám a valím dál… V těžkém kroku a posledních 10 sekundách padám.

„No to byl teda děs! Co to tvořím?“ Říkám si už po cestě dolů – byla to fakt hrůza! Jediná další holka, která tento krok přelezla po Ivě, byla Jana Vincourková, ta také dolezla nejdále a padala jen kousíček od Topu! Lenka Mičicová klíčovou dirku sice taky udržela a už to vypadalo, že to přeleze, ale uklouzla jí druhá ruka a tak se nevěřícně odporoučela k zemi…

Mezitím kluci lezou na pravé straně vlny s výlezem do kolmáče. Cesta je po křiklavě růžových chytech a strukturách od HRT a vypadá zajímavě. Nejdále tady dolezl Martin Stráník, který topoval, pak Michal Rožek, který došel na čas. Dál se v jednom místě řadila spousta kluků… Dole je ale nepříjemně vypadající boulder s nátahem do boku, tak se s holkama radíme, jak to půjdem a máme připraveno několik variant, protože jsme už viděly všechny kroky…

Tato cesta je totiž naše druhá kvalifikace! První leze Jana a krok dělá úplně lehce, dál se cestou prochází a padá v kolmé pasáži, tam, jako většina kluků. Do tohoto místa dolézá i Iva, Anďa Pavlincová a Lenka. Já jdu na řadu poslední. Ještě před tím podávám důkladný výklad cesty Monice Brkalové, hlavní  ameramance a fotografce, ta jen odhodí kameru a vydává se do boje s cestou, kterou zalezla vážně úžasně! Padá tak v půlce vlny u struktury, poté opět popadne kameru a už zase pracuje! Já v cestě zase nějak dřu, už se ale snažím nezastavovat a nepřemýšlet nad tím, prostě nemám svůj den, s tím se nedá nic dělat, ale přece to nevzdám. Bojuju, seč můžu, ale na konci převisu mi dochází čas a síla a tak padám. Do finále nás postupuje 9, kvůli Lence ze Slovenska o jednu více… A já jdu ze šestého místa. No nic moc, myslela jsem, že mi to poleze lépe. Tak se jdu raději učit otázky na autoškolu, ať mám aspoň papíry na auto ;)…

Mezitím lezou kluci druhou kvadlu vedle nás a tak se musíme střídat. I přes to odlezli velmi rychle a teď také čekají na výsledky. Jejich cesta vede středem vlny, ale jde i kusem stropu. Martin opět suše topuje a pod Topem padá Michal s Romanem Kučerou a Tomášem Bintrem. Do finále  ostupuje 14 chlapů, kvůli dvěma Slovenským borcům: Mariánu „Banánovi“ Šeligovi (taky bouldrista z Innsbrucku) a výbornému skalnímu lezci Stanu Klimovi.

Než se uzavře izolace ženských na finále, Míra Bodanský a spousta dalších místních se mě snaží uklidnit před nástupem do finále (za což jim opravdu děkuji! - fakt jsem v té kvalifikaci lezla a i vypadala dost marně) a JDE SE NA TO!!!

Při obhlídce jsme mírně zmatené a netušíme v jednom místě, kudy máme lézt. Kala nám však osvětluje stavěčův záměr… Dále si nejsem jistá velkou HRT strukturou, není na ni pořádně vidět a netušíme, jak bere. Proto odcházím do izolace s proudem myšlenek o cestě. V izolaci už se jen dorozcvičím, protože lezu třetí.

Před mým pokusem se ale Gabče Vráblíkové otočil chyt, a tak se můj pokus mírně opožďuje. To mě však vůbec nerozhodí, a tak vyrážím do cesty. Lezlo se mi už i lépe, stále to není ono a hodně váhám. Dole mě malinko překvapí červená červovitá struktura a tah do boku z ní. Pak přilezu na kraj stropu a v madle docela dlouho váhám, než se zvednu. Pak sice přelezu místo, kde před tím spadly holky, ale teď jsem již před strukturou a vůbec netuším, kde ji mám vzít, proto dělám několik zbytečných shybů, než se odhodlám jí chytit, v posledním momentě uvidím i čárku a doufám, že tam struktura bude brát. Z těchto zbytečných kroků navíc mi ale tak nateklo, že poté, co jsem strukturu přebrala a chtěla se zvednout do podlouhlého lupínku, tady mi ještě ke všemu ujela noha a pak už mi síla došla úplně, proto jen plácám směrem k lupínku a padám.

Se svým výkonem jsem za ten den nejspokojenější, ale zároveň i sama na sebe naštvaná, protože se vrátila „stará po*raná“ Tereza a lezla jsem vážně hodně špatně!

V cestě se mi taky pohnul chyt, tak to Kala ještě upravuje vruťákama, aby už nebyl žádný další problém… Poté už nastupuje Péťa, která se bouldristicky s kroky nemaže a po menším boji se také dostává pod velkou strukturu, zde nezaváhá a suverénně skáče nahoru. Jenže ouha, do místa, kde ta oblina vůbec nebere! Dále jde na řadu Anďa, ta se pro změnu zasekne ve zmateném místě za stropem, které nám Kala poradil a chvíli přemýšlí, zdali by to nešlo přeci jen jinak… Nakonec však volí jistější variantu a jde stejně jako já. Pak už je opět pod oblinou a suverénně skáče do místa, kde oblina bere… Anďa sice doskočí, chvíli povisí, ale strukturu neudrží a proto jde taky k zemi…

Dále nastupuje Slovenská matadorka Lenka, ve spodku se zastaví u červa, ale je krásně vidět vylezenost ze skal a převaha nad obtížností. Lenka tudíž pokračuje až do spoďáku, z toho se krásně zvedá, ale nohu má nad nýtem a při chycení dalšího chytu se o nýt jasně opře, proto rozhodčí ihned začnou gestikulovat… Lenku nechají dolézt bez vyrušení (hala totiž fandí tak, že by rozhodčí stejně nebyli ani slyšet ;)) a pak vše ještě v rychlosti kontrolují na kameře…

A opravdu je tam dopomoc o nýt, proto je Lenka diskvalifikovaná… Lenka dolezla až do obliny jako já, zde ale už neudělala ani pohyb ve směru cesty… Takže nebýt diskvalifikace, umístila by se na čtvrté příčce, takto končí až šestá.

Po Lence už v izolaci zbývají jen dvě závodnice. Taky už vím, jak asi dopadnu - obě dvě dnes lezly  uprově a mají formu, proto fandím ostošest, aby toto naše zpropadené místo už konečně někdo přelezl… Nejdříve nastupuje Iva. Ve spodku to jde lehce, pak stejně jako já zabrzdí u červeného červa, ale nijak se nerozhodí a valí dál. Strukturu suše nabere a cvaká. Pak se natáhne po lupínku a hale řve nadšením! Proto asi Iva ani moc neklepe a hrne to vzhůru. Na prvním chytu ve stropě už vypadá, že má natečeno, ale ještě dolézá na malou strukturu ve stropě a pak padá, když skáče na druhý chyt na této struktuře.

Pak už leze Jana, ta vše přelézá s přehledem, do „naší“ struktury skáče, ale udrží to… Pak pod stropem chvíli odpočívá a chytá oba chyty na struktuře ve stropě. Z druhého však už udělá jen pohyb vzhůru a taky padá. Tudíž Jana zaslouženě vyhrála, celý den lezla vážně úžasně a opravdu si to zasloužila! To samé platí i pro Ivku, ta měla taky super formu a celý den lezla krásně vyrovnaně!

Ihned poté jsou kluci nahnáni do izolace a Kikina s Kalou v rychlosti přestavují. My první tři jdeme dát telefonický rozhovor do rádia – je to trochu legrační, pan reportér toho o lezení moc neví, a tak mu trochu pomáháme, například, že nelezeme na rychlost, ale kdo doleze dál… Je to ale krásný pocit dávat rozhovor do rádia (a to i přesto, že jsem lezla vážně strašně!).

Mezitím už je připravená cesta pro kluky! Kluci se s tím nepárají a jedou na plný plyn. Největší ovace se však dostavují při pokusech místních borců – Luby, Oliváče a Birka. Poté nastupuje Tomáš Binter, který si tento závod vyloženě užívá a i přes prý nepovedené kvalifikace mává na diváky a dožaduje se podpory… Tom dolézá až do stropu, daleko před ostatní kluky, zde mu vypadnou nohy a to ho nejspíš stojí sílu, a tak jede dolů za bouřlivých ovací. Pak leze Roman Kučera a jen o kousek zalézá Birka tak v půlce stěny. Michal Rožek toto místo sice přeleze, ale pak padá v oblinách za tím, ale jen kousek pod stropem… Poté už jde do cesty Martin, který se trochu diví, že pod cestou stále suverénně stojí Michal a něco vykládá do mikrofonu…

Jakmile však Martin nastoupí do cesty, tak se ale pozornost všech obrací na Martina. Ten se spodní částí projde a bez zaváhání vleze do stropu. Zde oproti Tomovi přehodí nohy jakoby před sebe a přelézá Tomáše. Pak udělá ještě pár temp a na konci stropu u výlezu do kolmější části, taky padá.

Nakonec to tedy dopadlo takto: První je Jana s Martinem, druzí jsou Iva a Tomáš a třetí místo jsme vybojovali Michal Rožek a já…  Vyhlašuje se ještě spousta diváckých soutěží a živá atmosféra pokračuje dlouho do noci… My už se ale balíme  a odjíždíme, v neděli se chceme ještě zajet podívat na novou stěnu v Bratislavě a potrénovat tam…

Tento závod se mi moc líbil a jak atmosféra, tak i cesty byly úžasné!! Chválím tudíž Mírovi, jakožto hlavnímu organizátorovi, tak i Kikušce s Kalou! Už se moc těším na podzimní MČR a doufám, že do té doby udělám něco se svou hlavou a v tom závodě se budu cítit lépe!

Sportu zdar a lezení zvláště ;-) !!!!

Tereza Svobodová