ČP Zlín

Jen co jsem přišel pod stěnu, přišlo první překvapení. Pestrobarevné cesty z chytů, které člověk na českých stěnách nepotká, vypadaly strašidelně. Než jsem se stačil rozkoukat, už jsem funěl v první kvalifikační cestě. No asi jsem nevstal z postele správnou nohou, protože jsem se tak tak dotrápil do klíčového místa, které jsem už nevyřešil.  Trochu mne to překvapilo a pozorujíc holky jsem si drbal hlavu. Doufal jsem, že si spravím chuť v cestě druhé.

Ta byla charakterem hodně jiná, můj výkon byl sice trochu lepší, ale zázrak žádný. No nic, do finále jsem postupoval asi jako 4. - 5., tak aspoň bylo co zlepšovat. Chvilku jsem odpočnul, nacpal si do krku pár těstovin a šel nasávat atmosféru na finále žen. Holky se na to, jaká jejich cesta byla, praly statečně. Následně jsme se odebrali do izolace za stěnu, kde na nás čekal sýrový švédský stůl… Pravda, všichni jsme se u něj sešli až po finále, ale už jen ten pohled stál za to.

Finále mělo bouřlivou atmosféru. Obzvlášť, když nastoupil někdo ze Zlínských borců, hala doslova hřměla. A když šel na řadu „sympaťák roku“, zlínský Luba, měl jsem pocit, že nám celá stěna spadne na hlavu.

Cesta byla pekelná, některá místa naháněla hrůzu už na pohled. Naštěstí, mně se lezlo dobře, několik krizových kroků jsem vyřešil celkem snadno a spadl jsem ve výlezu u vrcholové hrany, protože už mne zkrátka bolely ruce. Z výkonu jsem měl dobrý pocit, takže jsem jen čekal, jak se s tím poperou kluci. Nakonec se dostal dál jen Martin Stráník, který přidal ještě čtyři kroky a na mně tedy vyšel druhý flek.

Díky, závody byly krásný, a tak nezbývá, než se těšit na podzimní mistrovství republiky ve Zlíně.

Tomáš Binter