Vertikon MČR 2013

Už dlouho dopředu se mezi lezci rozkřiklo, že na chystané Mistrovství republiky stojí za to přijet, že závody ve Zlíně prostě umí. I proto se po dlouhých letech opět zaplnila startovní listina mužů natolik, že se bojovalo už o semifinále. A to přitom dorazili opravdu jen samí silní lezci. Věřím, že chuť závodit jim zůstala, protože zažít finálovou diváckou kulisu z pozice závodníka si přeje snad každý.

Mistrovství republiky je odpradávna dvoudenní závod - člověk se tak může těšit ještě na semifinále, které zahajuje druhý závodní den. První den se však člověk musí probojovat dvěma kvalifikačními cestami.

Pro mě nezačala kvalifikace nijak růžově. Velmi dlouhá první cesta nebyla extrémně těžká, ale skýtala několik problémových míst. Protože jsem ani po „předlezu" nevěděl, jakým způsobem na to mám jít, lezl jsem pomalu a řešil to po cestě. Tušil jsem, že cesta je dost dlouhá na to, aby jí člověk vůbec stihl vylézt v šestiminutovém limitu, ale že ten čas poletí tak rychle, to jsem si neuvědomil. Párkrát jsem po cestě trochu bloudil a nakonec jsem si uprostřed stropu dal takovou větší, no, skoro svačinovou pauzu a najednou rozhodčí hlásí konec limitu. Trochu mě to štvalo, ale co se dalo dělat.

Druhá kvalifikační cesta byla o poznání kratší, vyrovnanější a tvrdší. Nenechal jsem už nic náhodě a cestou, která se mi lezla až podezřele lehce jsem se proběhl až do Topu. Po kvalifikačním dni jsem ale byl až na sedmém místě. Těšil jsem se, že druhý den v semifinále všechno napravím, ale bylo znát, že kluci jsou v dobré formě a že nic nebude zadarmo.

Druhý den začínal nástupem do izolace. Ta byla opět ze zadní strany stěny, kde ale přibyl parádní převislý profil a trám na rozcvičení. K tomu švédské stoly pro všechny, co se nestihli nasnídat, no zkrátka v téhle izolaci by se dalo i bydlet. Brzy přišla prohlídka cesty, která nám všem zamotala hlavu, a už se chystali první borci. Z rychlosti, s jakou lezci mizeli, že bylo jasné, že už první metry budou těžký boj. Sotva jsem se rozlezl, došla řada i na mne.

Přes brzký čas už na semifinále dorazila poměrně početná skupina diváků. S trochou nervozity jsem přešel první metry až zhruba do poloviny cesty, kde jsem místo vyřešil lehce složitěji, než bylo nutné. Naštěstí jsem se cítil čerstvě, takže jsem dál stoupal pod strop. Tam ovšem přišel boulder, který jsem si při prohlídce sice hezky naplánoval, ale když jsem tam dolezl, na to řešení jsem zapomněl. Přesto, že sil jsem měl až hanba, začal jsem dělat nesmyslný krok a spadl. K mému překvapení se k řešení toho místa dostal už jen Ondra Ďoubal, který byl trochu trpělivější a ohmatal ještě jeden stup, a Martin Stráník, který se s tím zkrátka nemazal a proběhl se k Topu. Do finále jsem tedy postupoval jako třetí.

Po obídku, finále žen a nezbytném čase stráveném v izolaci přišla na řadu prohlídka finálové cesty. Dlouho už jsem neřešil tak složitý rébus, jako program téhle finálovky. Kluci lezli rychle a tak brzy přišla řada na mne. Po nástupu jsem měl oči jak tenisáky, skoro jsem se bál, že seskočím u první expresky. Za podpory neskutečného kotle diváků jsem bojoval dál a brzy dala cesta trochu vydechnout. Fandění publika bylo ale tak neuvěřitelné, že jsem cítil i zodpovědnost nezklamat a předvést pořádný výkon. Cesta mi příliš neseděla, klíčová místa přes obliny jsem tak tak přetrápil… Burcování davu mi však dodávalo a tak jsem brzy byl ve stropě. Sil bylo ještě dost, ale asi to chtělo trochu trpělivosti a přemýšlení, takže místo otočky nohou jsem se do toho pustil napřímo. Natáhl jsem se jako guma, nabral dvojdírku, ale nějak mi vzápětí vypadly nohy a už jsem se houpal. Sledoval jsem s napětím Ondru a Martina. Martin taky lehce zaváhal na nástupu, pak už se ale prošel až do stropu, kde jako jediný zvolil variantu nohama napřed a přidal ještě dva kroky. Ondra, přestože vypadal, že už se mu metry sčítají, v pádu přidržel stejnou dírku jako já. Rozhodčí to nakonec vyhodnotili jako stejný výkon. Martin tak vyhrál a Ondra se díky semifinále dostal na druhé místo. Ondrovi rozhodně patří velký obdiv, na to, že se na závodech prakticky neobjevuje, podal skvělý výkon. Doufám, že mu vydrží chuť závodit a příští rok se s ním znovu potkáme.

Závody jsem si užil jako nikdy v životě. Ačkoliv cítím, že vítězství jsem tentokrát sám zahodil volbou špatného řešení, jsem i tak s výkonem celkem spokojený. Navíc mi to vyneslo celkové vítězství v seriálu Českého poháru, což se mi podařilo druhý rok po sobě a mám z toho velkou radost. Věřím, že i divákům se moje představení ve Zlíně líbilo. Nečekanou odměnou od nich pro mne bylo ještě vyhlášení „sympaťáka závodů". Titul jsem přebral po zlíňákovi Lubovi a velmi si toho ocenění vážím. Slavnostně slibuju, že příště se pokusím udělat ještě lepší show.

Závody byly skvělé, opravdový zážitek. Organizace závodů byla na špičkové úrovni, vše klapalo podle časového harmonogramu a v pauzách probíhal bohatý doplňkový program. Pokud jde o cesty, byly krásné. Nové chyty a struktury, které snad nikdo z nás neznal, zajímavé pasáže i celkem přesně trefené obtížnosti. Někoho možná občas překvapilo, že se musí už od začátku bojovat, ale to už k závodům patří. Proto před všemi, kteří se podíleli na Vertikon mistrovství republiky smekám klobouk.

Díky, těším se na další závod ve Zlíně.

Tom